Příspěvek do Blaarghu číslo 36 – Ohlédnutí za jarem

Letošní jaro pro mě bylo poměrně obtížné. Alespoň tedy časově náročné. Školních povinností jsem měl až nad hlavu, k tomu jsem se snažil pravidelně ukazovat na brigádě, což se vlastně počítá taky jako škola a když k tomu ještě přičtu svou občasnou účast na vystoupeních Úžasného Divadla Fyziky, kterého jsem nadšeným členem teď už přes rok, je z toho málo času na cokoliv jiného.

Přesto jsem se pokusil čas od času něco napsat. Nedařilo se mi sednout si na dost dlouhou dobu, abych sepsal příspěvek, se kterým bych byl spokojený. Tak jsem si aspoň uchoval střípky nápadů na příběhy a témata k zapsání.

Když jsem si konečně nedávno udělal čas a měl jsem chuť (což jsou dvě velmi důležité podmínky, které lze velmi obtížně skloubit dohromady), prošel jsem si ty staré zápisky. A mimo jiné jsem objevil pár řádků vzpomínající začátek mého tančení swingu. Nadepsal jsem si ho pracovně “Láska na první postep”:

No dobře, na první nebyl. Musel jsem být krapet dostrkán, sem tam do mě bylo kopnuto, ale nakonec jsem se ve zdraví zamiloval.
O čem je řeč? Slečny? Hah, vůbec. Teď je jaro, teď jeden nemá na holky pomyšlení, přece. Nebo tak nějak to prý asi funguje…
Mám na mysli tanec, to líbezné cukání. Do rytmu (případně zásadně proti němu) swingové hudby se vrtíme na omezeném prostoru, těla do sebe vráží, náhodná míchanice, Brownův pohyb hadr. Tak nějak vypadá Lindy Hop. Děsně optimistický a veselý tanec, při kterém tvářit se, že víme, co děláme, je vlastně docela na škodu.
Trochu se zbláznit na parketu, když se v běžném životě musím chovat tak spořádaně a slušně. (Ticho tam vzadu, nebo po vás hodím něco mňoukajícího.)

A jak to dopadlo, dědečku? Nedopadlo. Naopak stále padá a ještě asi dlouho nedopadne. Stále nadšeně a spokojeně swinguji, o prázdninách jsem se zúčastnil tanečního tábora, jehož první polovinu jsem sice promarodil, přesto jsem si ho však celý užil. A ve školním roce budeme pokračovat v pravidelných trénincích s tolika příjemnými spolutanečníky.

PS: Tančím s taneční skupinou, jenž se zve Swing Wings, která zrovna dnes večer slaví své třetí narozeniny. Všichni lektoři si zaslouží nejhlubší poklonu za jejich obětavý a nadšený přístup k celé taneční komunitě. A všichni ostatní tanečníci vlastně taky. Protože nebývá obvyklé najít skupinu tak příjemných, přátelských a ochotných lidí.

PPS: A když jsem dostal od swingařů přezdívku, tak bych se jí taky mohl nakonec podepsat, žejo. Tak tedy

Viking

Příspěvek do Blaarghu číslo 35 – Blaargh má rok!

Jako malé batole krouží svými nejistými krůčky okolo domu a projektilově zvrací na nábytek a domácí mazlíčky. Mazlíčci v podobě havranů mu to s chutí oplácejí a mně nezbývá, než to po nich uklízet. A vy to všechno sledujete.

“Blaargh” je vůbec strašně blbé jméno. Ale nesmíte se divit. Rodičům ratolesti rozežraly mozek laciné americké seriály a tři kilogramy kyselých gumových zvířátek. Je tedy vcelku pochopitelné, že děcko bylo nakonec pojmenováno prvním zvukem, které vydalo. “Blaaaargh!”

Po porodu byl Blaargh tiše a diskrétně vložen do košíku a spolu s lístečkem, neobsahujícím nic jiného, než jeho jméno, byl vyslán dolů po proudu mého toku myšlenek. Tam jsem ho vylovil, když jsem zase jednou seděl ve své hlavě a chytal lelky.

Na první pohled se mi ho zželelo. Ošklivý pomačkaný ksicht, křivé pařáty, kudrnaté chlupy na zádech. Vážně netuším, čemu se narodil, ale nakonec na tom snad ani nezáleží. Dokud ho nenachytám v noci, jak hoduje na mých vnitřnostech, nebo ještě hůř, škrábe pohovku.

A jestli ten příběh vypadá nekonzistentně, je.


Rozhovor s mamkou mimo jiné i o mém bratrovi. Veškerá jména byla pro ochranu všech přítomných změněna na docela úplně jiná:

Já: Stále ještě slavím den dětí, na svatby a podobné blbosti mám času dost.

Mamka: Tak předpokládám, že jednou k tomu dojde. Nepředpokládám, že zůstanu tvou nejbližší příbuznou do smrti.

J: Neboj, on tě dřív nebo později nahradí Vojta.

M: Jo, ke dni dětí tady máš čokoládu. Teda, jestli ti ji Vojta nesní.

J: Doufám. To bych na tebe tlačil, abys ho vydědila.

M: Vojta není příbuzná.

J: S jeho změnou pohlaví počítám už dávno. Ty ne? Bude se jmenovat Valérie.

Příspěvek do Blaarghu číslo 34 – Nakouknutí do Hovadiniště, část první

Abych vyléčil potíže s libovolnou slečnou, kterou jsem byl jako na potvoru (avšak ne neočekávaně) odmítnut, rozhodl jsem se sdílet něco z mého pronikavého intelektu. Ha ha.

Hm.

Před nějakými třemi roky jsem si začal zapisovat své oblíbené, mnou vymyšlené slovní hříčky a párslovné jazykové výstřelky. Vždyť jeden z nich, “Jablko nepadá daleko za vlast.” korunuje jako podtitulek můj Blaargh. Po nějaké době své existence bylo zmíněné skladiště pojmenováno jako Hovadiniště. Název se záhy ujal (už proto, že jsem jediný uživatel seznamu, jeho naprostý pán a svrchovaný vůdce) a nyní je v něm už několik desítek příspěvků.

V poslední době jsem tam ale nic nezapsal. Čehož teď trochu lituji. Ale nevadí; blbiny mě budou napadat stále, jen si je zapisovat.

A tak se tedy pochlubím s výběrem hromádky nápadů. Nesmí jich být moc zaráz, protože se pak ty dobré ztratí mezi těmi lepšími. Tak začnu od těch nejstarších a někdy příště předvedu další. Hlavně proto, že je to skvělý způsob, jak psát další příspěvky bez tvorby skutečného obsahu. Ať žije recyklace!

  • Sekreterárium
  • Vlakodlak. Protože nikdy nevíš, co na tebe vyjede z tunelu.
  • Past cudnosti
  • Kalkukačka
  • Smysl pro dvojsmysl
  • “Je dobré být nehmotný. Můžeš si říkat co chceš, ale nikoho se nedotkneš.”

A jako dovětek přidám malou špetku momentálního rozpoložení.

Rozplizle anglické písničky s deštivou atmosférou, protože déšť je super, které co nemají v textu, dohání atmosférou. A když to poslouchám, tak se strašně krásně smutní. Svým naprosto zvrhlým způsobem je to občas můj oblíbený stav mysli. Jsem trochu pokroucený. Herdek, ani maminka mi neříkala, že jsem speciální. Na to jsem si musel dojít sám.

Příspěvek do Blaarghu číslo 33 – Vruum a bžuum!

Když už jsem si konečně mohl sednout na zadek, aniž by mě bolel poté, co na mě škola zkoušela nové metody psychického klystýru, mohl jsem se věnovat opět mé drahé zábavě.

No, actually it’s a highly sophisticated inter-locking brick system.

Přesně tak, je to Lego. Tiše na mě čeká na poličce. Teda, tiše na mě čeká na polici v knihovně, ve skříni na oblečení, ve dvou skříních určených přímo na Lego, na pracovním stole a vlastně i na zemi a nočním stolku. Ano, je všude v mém pokoji. Ne, nemyslím si, že jsem na to moc velký. Co si přeji k Vánocům? Že váháš.

Už od října pomalu skládám do kupy svého největšího a nejkomplikovanějšího drahouše. Má skoro půl metru zdéli a téměř stejnou šířku. Zatím ještě nemá jméno, ale to je to nejmenší, co mu chybí. Hlavně je to většina trupu, vnější plášť a podvozek.

IMG_20151226_083741

Inspiraci jsem vzal částečně z mých navždy oblíbených Star Wars, částečně z přeúžasného seriálu Firefly, kde se pokaždé setkáváme s lodí jménem Serenity a hlavně ze skvělé počítačové strategie jménem Starcraft.

Už je to velmi dlouho, co jsem se zamiloval do letadel a vesmírných lodí typu VTOL, tedy takových, které dovedou startovat kolmo k zemi přímo do vzduchu (tak se celý můj život stal tak trochu kolmo startující přímo nahoru) a už několikrát jsem plavidla na podobném principu stavěl.

Posádku prozatím tvoří skupina tří panáčků, kteří zmateně mačkají kdejaké čudlíky v kokpitu a diví se, že jim to zatím nestartuje. Bodejť by startovalo, když toho půlka chybí. Všechno bude. Zatím jen létám s lodí po pokoji, dělám u toho divné zvuky a představuji si, jak bude vypadat, až bude hotová. Joj, ta radost z dospělého života!

Příspěvek do Blaarghu číslo 32 – Jak se nestát tlustým prasetem

Byl jsem postaven před obtížné dilema. Tloustnout či netloustnout? Vždyť objemné tělo má tolik výhod. Do velkého žaludku se vejde více jídla a tak člověk nemusí jíst tak často. Kolem celého těla má nyní dostatečnou vrstvu, chránící tolik ceněné a choulostivé orgány před prochladnutím, nárazy a projevy vnějšího světa vůbec. Je pravda, že obezita zvyšuje riziko infarktů a dalších zdravotních komplikací. Ale popravdě, když už jeden exne, tak je mu docela šumák, z čeho to bylo a kdy.

A pokud má někdo starost, že by s přibývajícími kily ztrácel na atraktivitě, bojí se zbytečně. Vždyť už pan Newton přišel na to, že čím hmotnější těleso, tím více přitahuje a je přitahováno okolím. Takže každé deko navíc nás dělá o kousíček přitažlivějšími a neodolatelnějšími.

Když mám před sebou zástup nezpochybnitelných výhod, jak to, že už nepřetékám přes hranu stolu? Mám k tomu všechny předpoklady. Alespoň má čokoládová skříň mluví za vše. (Skříň s čokoládou uvnitř. Ale mít tak skříň z čokolády… Tak už ji nemám.)

Řekněme, že jsem srab. Holky by si ze mě dělaly srandu a štípaly by mě do špeků. A já bych jim ani utéct nemohl. Takhle mají už jen devětadevadesát jiných důvodů, proč si ze mě dělat legraci.

IMG_20151107_185333

Jak tedy celý rituál pálení tuků probíhá:

  • Voda. Spousta vody. Ochucená špetkou šalingradského vodního kamene. (Protože trocha šutrů ještě nikdy nikoho nezabila. Goliáš by mohl vykládat.)
  • Hromada jídla. A hranolky přestaly být jídlem. Bude mi jich líto, ale každý den se cpát smaženým škrobem je nuda. Místo toho si do obličeje cpu zeleninu. A kdo říká, že v salátu nesmí být slanina, žejo.
  • A pak ta nejzajímavější část. Zdrhat jak o špeky před karabáčem líté Superblechy. Je sice trochu tristní, že Superblechu hravě předběhnu, ale ona si to více než vynahradí na horolezecké stěně.
  • Průjem se stal mým blízkým spolubojovníkem v boji, no, s kdečím.
  • Samozřejmě nesmím zapomenout na spánek. Sice se to moc neslučuje se statusem studenta, ale snažím se.

Teď zbývá pouze vydržet. Krásně se o tom píše, když jsou všechny plány ještě čerstvé a nezkažené realitou. Uvidíme na konci roku. Pomníkem mi bude má vlastní vnější slupka.

Příspěvek do Blaarghu číslo 31 – Proč mám rád podzim

Podzim je můj nejoblíbenější měsíc. Nese v sobě život a barvy léta, umocněné koncem, protože na konci chce vše vypadat co nejlépe, aby to po sobě zanechalo co nejlepší vzpomínku. Zároveň se naproti plíží mrtvolné ticho a klid. Je snadné si začít stěžovat na to, že už začala být zima. Já se naopak těším, až budu moci ze skříně vytáhnout svůj kabát.

Protože můj kabát je bez přehánění ten nejúžasnější kus oděvu, jaký jsem kdy měl na sobě. Když jsem si ho sám navrhl, tak bych přeci měl být spokojený. Takže je to můj alibisticky milovaný kabát, ušitý na míru mou všehoschopnou maminkou. Kombinace světle šedé se zářivě oranžovou je rozhodně vidět zdálky a spolu s kapucí, která se stala symbolem známé herní série, stojí celý kabát za pozorný pohled na ulici.

Hned po kabátu se mým nejcennějším společníkem stanou sluchátka a v nich oblíbená sbírka podzimních alb. Nejsem si tak docela jistý, co určuje adekvátní podzimovost alba, ale v mém případě jsou to například Linkin Park, Woodkid, Daft Punk a téměř už zimně laděné Two Steps From Hell.

A jak si vykračuji po šalingradských pustinách, připadám si neskutečně epicky díky kabátu (Jedi hadr) a majestátnímu soundtracku, kterým doprovázím každý svůj krok. A když už nesvítí slunce, tak si alespoň užívám místa na výsluní překvapených pouličních pohledů.

Začátek podzimu je nádherně barevný. Každý jsme si toho všimli, každý jsme to pokaždé obdivovali. Jak se ale stromy oklepou, odhalí na svých nahých větvích usazené havrany. Už víme, že jsou mezi námi. Už se nemají kde schovat. (Ne, že by to kdy měli v úmyslu.) Nicméně s nimi můžeme počítat. Buďme si jistí, že oni počítají s námi.

Příspěvek do Blaarghu číslo 30 – Povinnost prokrastinovat

Tak nám, milé děti, začal další semestr. A hned se na nás jako hejno holubů slétly nenasytné vědecké kapacity. A jako správní holubi se pustili do masa. Možná mám trochu pokřivený náhled na holuby, ale to teď není důležité. Důležité je to, co mi teď zlověstně leží přímo pod rukama. Přípravy na další písemku. Téměř netknuté; sotva jsem do nich z povzdálí dloubl klackem. Co naplat, že na přednášce je mi všechno jasné a svými hvězdnými znalostmi převyšuji veškeré osazenstvo. Haha. Ne. Stačil jeden den na to, aby mi mé jasné zápisky začaly připomínat guláš.

Sem tam potrhaný, notně počmáraný papír mi teď slouží jako jídelní podnos, polštář, opěrka rukou a místy i za zdroj masochistického potěšení. Joj.

Ještě, že mám kolem sebe partu solidárních spolubydlících. Jeden z nich, pro účely Blaarghu budiž odtud známý jako Čára, mi svědomitě předčítal nejpovedenější tweety z kategorie #slonik_naucny. A tak jsem zaníceně prokrastinoval a chytal lelky v přilehlém okolí. Lelek je nyní v mé blízkosti ohroženým druhem.

Tak jsem si ten jubilejní třicátý příspěvek do Blaarghu představoval trochu jinak. Měl jsem v plánu jiné příspěvky. Asi. Místo toho mám patlaninu. Ale co naplat; člověk míní, Signály a systémy mění. Příště se polepším. Příště, až nebudu muset tolik prokrastinovat. To víte, těžká lopota studentova.